Amparo Sánchez ES

Společenské centrum UFFO, Náměstí Republiky 999 , Trutnov, 54101

Velká dáma bezhraniční mestizo hudby s emocemi praskajícím hlasem před kterým se nikam neschováte. Podmanivě zakouřený, snadno rozpoznatelný, vtahující a rozdávačný: zpěvačka a skladatelka Amparo Sanchéz v něm, jak jen to jde, nabízí vlastní duši. Ne jako Faust – něco za něco – ale jako gesto upřímnosti. Ve všem o čem zpívá totiž spočívá víra, na...

Velká dáma bezhraniční mestizo hudby s emocemi praskajícím hlasem před kterým se nikam neschováte.

Podmanivě zakouřený, snadno rozpoznatelný, vtahující a rozdávačný: zpěvačka a skladatelka Amparo Sanchéz v něm, jak jen to jde, nabízí vlastní duši. Ne jako Faust – něco za něco – ale jako gesto upřímnosti. Ve všem o čem zpívá totiž spočívá víra, na kterou bychom podle ní měli přistoupit: hluboké přesvědčení, že si zasloužíme spravedlivější svět.
Celý ho obepíná svou bezhraniční mestizo hudbou: mísí se v ní rodné flamenco, rock, katalánská rumba a láska ke kubánskému boleru, mexickým písním rancheras, reggae a blues.
"Billie Holiday byla vždycky mojí inspirací, mojí černou duchovní matkou. A vždycky jsem toužila dotýkat se lidí pouze svým hlasem, i když nemluví stejným jazykem jako já," říká Amparo, ještě nedávno vzpurná rebelka a vůdkyně Amparanoia – jedné z nejdivočejších a světově nejproslulejších skupin z barcelonské mestizo hudební scény Zona Bastarda.
Zatímco mužskou stranu anarchistického multikulturního randálu reprezentoval Manu Chao, za ženy mluvila Amparo.
Za fúzemi si můžeme představit obohacující hudební vize nebo také křečovité nic, jenomže mestizo ze Zona bastarda dotvářela interakce mezi ska, punkem, katalánskou rumbou a vším, co do Španělska přicestovalo z Latinské Ameriky, takže třecí plochy spolehlivě zabrušovala společná historie. A mestizo music zůstává pro Amparo otázkou jejího já: osobní identity v multikulturním světě.
Dávné mediální zkratce – Manu Chao v sukních – ubral čas na platnosti. Rockovou dravost nahradila Amparo komorností, anarchistické názory pozitivním ženstvím a velkoměstský hluk pokornou motlitbou dovolávající se pomoci přírodních duchů. Do velké dámy mestiza ale Amparo Sanchéz na novém třetím albu Espiritu del Sol (Ghost of the Sun) dozrála bez jakýchkoliv pochyb. Vybroušenější písně s náběhem na poslech do neomrzení snad ještě nenapsala a na jejich bezprostřednosti a zasněné atmosféře se znovu podepsaly produkce a hráčský vklad Joeya Burnse a Johna Convertino ze skupiny Calexico.
Cesta od Středozemního moře do azylu arizonské pouště, kde lze volně přepínat mezi latinskoamerickou expresivitou a vnitřní melancholií, prý španělské zpěvačce pomohla restartovat vlastní život; jít třeba v autobiografické knize La niña y el lobo (The Girl and The Wolf) na samou dřeň bolestivého přiznání o drsném domácím násilí ze strany bývalého partnera.
Amparo o sobě říká, že se považuje za ženu, která potřebuje zpívat a u žen hledat podporu. V textech má stále větší potřebu čelit turbulentnímu světu. Každá jeho bolest ji slouží jako materiál pro píseň, pro děsivě krásně vyzpívanou zprávu o tom, že se podílíme na předehře ke konečnému zhroucení nemorálního a nespravedlivého systému.
"Všechna moje alba jsou o vědomí žen. Pokud nastane revoluce, přijde od žen. Věřím, že v sobě máme nejvíc síly, protože Země a příroda jsou přece ženy."
Je příznačné, že hlasem se Amparo opírá o výtečnou kapelu, které vévodí kubánský trumpetista Jose Alberto Varona, kontrabasista Jorge Mestres, kytarista Willy Fuego nebo bubeník Ricard Parera.