Nabucco v Hankově domě: když se publikum přestane bát tleskat, opera ožije

Ještě před začátkem zazněl krátký úvod. Dramaturg Kruhu přátel hudby Vít Havlíček reagoval na časté dotazy publika a stručně vysvětlil, kdy se v opeře tleská. Praktická poznámka měla v hledišti okamžitý účinek: část diváků se viditelně uvolnila a odpadla obava z „nevhodného“ potlesku. To se promítlo do celkové atmosféry – hlediště reagovalo spontánněji a představení mělo od prvních minut živější kontakt s publikem. 

Pozoruhodná byla i skladba návštěvníků: tradičně dorazilo velké množství dětských posluchačů a několik desítek diváků sledovalo operu od začátku do konce vestoje.

Hudebního nastudování se ujal Milan Kaňák. Ve Verdiho Nabuccu je zásadní rytmická jistota a pevné tempo, bez nich opera snadno ztěžkne a ztratí tah. V tomto případě se dařilo držet celek pohromadě a zároveň dát prostor klidnějším místům, kde se vedle velkých scén objevují i osobnější momenty. Orchestr i pěvci měli oporu ve vedení, které nesklouzávalo ani k rozvláčnosti, ani k přepjaté tvrdosti.

Inscenačně se představení opřelo o srozumitelné vyprávění. Režie Martina Dubovice nesází na efektní aktualizace, spíše na čitelné situace a jasné vztahy mezi postavami. Výtvarná stránka (scéna Martin Víšek, kostýmy Josef Jelínek) nabízela přehledný rámec, v němž bylo snadné orientovat se v hierarchii postav i v proměnách moci, které jsou pro tento titul určující.

Největší síla večera se ukázala v práci se sborem. V Nabuccu sbor nepůsobí jako doplněk, ale jako nositel nálad a společného osudu: od sevřenosti a strachu přes vzepětí až k tiché modlitbě. Ve společných scénách působil ústecký soubor kompaktně a přesvědčivě. Publikum na tyto momenty reagovalo výrazně – často se tleskalo po áriích i po větších výstupech.

Vrcholnou sborovou scénou se stal Sbor Židů („Va, pensiero“) – v českém překladu „Leť, myšlenko, na zlatých křídlech…“. V hledišti bylo slyšet tiché prozpěvování známé melodie a po doznění následoval velký potlesk. V této pasáži se nejzřetelněji potvrdilo, jak silně může opera působit ve chvíli, kdy se sál a jeviště „potkají“ ve společném soustředění.

Ústecké nastudování Nabucca ve Dvoře Králové připomnělo, že i repertoárový titul může v zájezdových podmínkách působit přesvědčivě – pokud má oporu v dobře vedeném sboru a v hudebním tahu. A zároveň ukázalo, jak moc dokáže atmosféru ovlivnit zdánlivý detail: když se publikum nemusí bát, že „zatleská špatně“, prožívá večer svobodněji a přirozeněji. 

Závěr potvrdil mimořádnou atmosféru celého večera: po posledních tónech následoval dlouhotrvající potlesk ve stoje, který byl jasným oceněním účinkujících i celého hostování.