Fotogalerie ze slavností 300 let od založení Braunova betlému od Miroslava Podhrázského

Život Miroslava Podhrázského je utvářen obrazy. Obrazy, které nás pronásledují. Pronásleduje nás svými obrazy, které se utvářejí v jeho mysli. Prostřednictvím plátna a především fotografických obrazů nám odhaluje své nitro, své vlastní já. Je jisté, že se odhaluje ve svém díle stejně jako jakýkoli jiný umělec. Nemá cenu, abychom se dívali na obrazy, pokud v nich neumíme nalézt daleko víc, než umělec skutečně vyjádřil. Originalita jeho díla je zřejmá.

 

Podhrázského obrazy jsou nezaměnitelné. Podmanivé kouzlo jeho díla už z dálky upoutává divákův zrak. Do svého díla vkládá všechno. Pracuje s radostí, nic předem neplánuje a výsledkem jeho úsilí je splynutí štěstí, náhody a trpělivosti. To vše by ale nebylo možné bez bystrého zraku, šikovných rukou a sebedisciplíny. Každý musí být posedlý svou prací, jinak jeho dílo ztrácí na významu. Za jeho uměleckou tvorbou stojí osobnost, která nevyhnutelně dává do svého umění něco ze sebe, i kdyby to byl jen zakódovaný jazyk jeho snů. Miroslav Podhrázský se narodil ve znamení Štíra 2. listopadu roku 1961. S fotografickou tvorbou je srostlý od svých jedenácti let. Tehdy držel fotoaparát ve svých rukou poprvé. Po úspěšném složení přijímacích zkoušek na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně se zabýval v letech 1977 – 1981 studiem oboru užité fotografie u profesora V. Židlického. Bezesporu osudnou se mu stala cesta na Braunův betlém u Kuksu. Ten ho doslova uchvátil a stal se jeho nejproslulejším projektem. Výstava meditativních fotografických obrazů z Kuksu, která nesla název „Věčné světlo“, se uskutečnila v roce 2000. Jde o unikátní dokumentární soubor s umělecko-výtvarnou vypovídající hodnotou, který vznikl během 20 let. Tento projekt, který byl během 5 let vystaven na sedmi místech východních Čech, se stal všeobecně nejznámějším a nejuznávanějším. 

V roce 2005 se výstava vrátila v myšlenkově duchovním reálném konceptu na Kuks. Hraběcí pokoje Hospitalu Kuks se tak staly dosud posledním místem, kde byly tyto jedinečné obrazy přístupné očím veřejnosti. Projekt „Věčné světlo“ je symbolický, neboť v obtížných životních chvílích se mu fotografování stává právě jakýmsi „věčným světlem“, díky kterému se nevzdává a je nabit sílou, která mu pomáhá překlenout stinné stránky života. Je možné, že výběr jeho povolání nebyl čistě náhodný. Tak jako možná nebyla náhodná shoda jeho podoby fyzické a především duchovní s fotografem Františkem Drtikolem, který zemřel v témže roce, v kterém se Podhrázský narodil. Podobně jako Drtikola mystika Podhrázského provokuje již od mala. I když není křesťanem, věří v existenci neuchopitelných věcí, které se dějí bez lidského přičinění. Jako příklad uveďme výběr čtvercových formátů, jenž v jeho tvorbě převažuje. Byl totiž ovlivněn zážitkem z raného dětství, který chápe jako zvláštní moment v životě. Přestože se cítí být ryze českým fotografem, v tom smyslu, že v zahraničí dosud nefotografoval ani nevystavoval, silně ho ovlivnila a v pozitivním slova smyslu hluboce zasáhla nedávná cesta do Paříže, kterou pravděpodobně v budoucnu prostřednictvím svých fotografií představí veřejnosti. Fotografování nepovažuje pouze za umění, ale spojuje jej i s řemeslnou prací. „Jedině tak se ve fotografii propojí vše včetně mozku, techniky a daného místa“. To jsou slova fotografa, který tuto práci vyznává jako životní styl a fotografii jako prostředek  svého vyjádření. Věci, ze kterých cítí sílu ho zasáhnou a dotknou se ho, neboť v nich spatřuje pravé umění.