Em. Univ. Prof. RNDr Karel Martinek, DrSc.

V roce 1982 v Kremlu pod vedením Jevgenije Čazova (ministra zdravotnictví SSSR a generálního ředitele Všesvazového kardiologického centra) a Ilji Berezina (ředitele Ústavu biochemie AV SSSR) vyznamenán „Leninovou cenou“ za vývoj nových terapeutik pro kardiologii a léčbu akutních plicních tromboembolií. 

V prosinci 1990 s profesorem Otto Wichterlem na zasedání Prezídia Československé akademie věd.Sepsal více jak 200 vědeckých článků v mezinárodních (převážně anglojazyčných) časopisech; přednášel na kongresech v Amsterdamu, Beijingu, Moskvě, Praze a Římě. 

V roce 1986 jmenován ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd v Praze a následně zvolen členem Prezídia ČSAV a jeho vědeckým sekretářem. V roce 1988 promoval na pražské Karlově Univerzitě a dosáhl tak na titul doktora přírodních věd (RNDr). Za mimořádný vklad (outstanding contribution) do rozvoje biochemie v téže době vyznamenán Mezinárodní biochemickou společností. Je držitelem též Zlaté medaile Jaroslava Heyrovského. 

Po listopadovém státním převratu 1989 ho vědecká rada ústavu a zaměstnanci potvrdili ředitelem pro druhé funkční období (až do podzimu roku 1994). Stalo se tak proti vůli tzv. sametových revolucionářů, kterým vadil jeho dlouholetý pobyt v Moskvě. Právě tehdy v politicky bouřlivém roce 1990 zvolen řádným členem Královské chemické společnosti v Londýně a stal se členem Akademie Evropy (Academia Europaea) ve Štrasburku. Dodnes působí jako jeden z navrhovatelů na Nobelovu cenu v oboru fyziologie a lékařství. 

V roce 1996 vstoupil do tržního hospodářství. V Donbassu zastupoval firmu Chemapol­ ­International jako zplnomocněný představitel generálního ředitele pro privatizaci farmaceutického průmyslu na Ukrajině. 

- prošel, projel a přeplavil se po Volze, přes Kaspické moře a Černé moře po trase MoskvaStalingrad­‑Astrachaň­‑Machačkala­‑Baku­‑Jerevan­‑Tbilisi­‑Vladikavkaz­‑Suchumi­‑Jalta­‑Oděsa­ ­Praha.

- přetnul poušť Kara­‑Kum od Chorezmu (v ústí Amu­‑Darji) do Buchary

- po stopách Alexandra Velikého došel od Samarkandu v Uzbekistánu přes Fanské hory až k Alexandrovu jezeru (Iskander­‑Kul) a dál do Dušanbe v Tádžikistánu

- zúčastnil se archeologických vykopávek mohyl ruských plemen Krivičů a Vjatičů ze 13. stol.

- překročil po starobylých stezkách velehorský Kavkaz ze severu na jih, aby se seznámil se životem malých vymírajících etnik (Chevsurové, Svánové, Pšávi)

- na pobřeží jezera Issyk­‑Kul ve Střední Azii dohledal ve městech Převalsku a Frunze (Biškeku) poslední potomky Čechů z družstva INTERHELPO, kteří za První republiky odešli za prací do SSSR, a seznámil se s tragickými osudy jejich rodin v dobách stalinizmu. 

Po návratu domů se mu podařilo během dvou letních prázdnin dohledat v Julských Alpách místa, kde ve Velké válce (v roce 1915) padl a na vojenském hřbitůvku byl pochován jeho dědeček Franz Martinek, považovaný vojenskými úřady za nezvěstného (Vlastivědné čtení, III. řada - č. 2, 2003, s.2 až 7). 

Od roku 2003 se věnuje historii Podzvičinska a výsledky svého bádání publikuje především v  regionálních časopisech „Vlastivědné čtení o  Královédvorsku“ a „Pod Zvičinou“ (Hořice); vydal tři knihy: „Tešnovská přehrada – historie vodního díla na horním toku Labe“ (2009) a „Lázně u Mariánské studně pod Zvičinou – historie a současnost“ (spoluautor Nancy Engelen, 2015) a Zvičina - historie památného vrchu Podkrkonoší (2020).

Životní úspěchy Karla Martinka jsou v pikantním kontrastu s tím, že byl v roce 1948 vyloučen z  královédvorského gymnázia za nevalný prospěch a „nepatřičné“ chování. C‘est la vie